Kdy se neplatí povinné pojistné zaměstnance?
13.1.2014
Povinné pojistné, které platí zaměstnavatel za zaměstnance, v současné době dosahuje 34% z celkového platu (25% zdravotní pojištění a 9% sociální pojištění). V některých případech však není nutno toto povinné pojištění zaměstnance platit. Konkrétně se jedná o dva typické příklady:
- V případě, že zaměstnanec pracuje na dohodu o provedení práce a jeho měsíční odměna nepřekročí hranici 10 000,- Kč. Při vyšším měsíčním výdělku platí pojištění zaměstnanec i zaměstnavatel, proto je tato forma pracovního vztahu využívána obvykle jen do desetitisícové hranice.
- Druhý případ se týká klasické dohody o pracovní činnosti. Zde je však maximální hranice nastavena na částku pouze 2 500,- Kč. Jedná se většinou o drobné práce nebo brigády, kde by bylo povinné pojištění zaměstnance zbytečnou finanční zátěží.
Práce na černo je velkým rizikem
Povinné pojištění zaměstnance se obchází i dvěma nelegálními metodami, za které však hrozí vysoké sankce a velké problémy jak pro zaměstnance tak zaměstnavatele. V dřívějších dobách byla oblíbenou věcí zaměstnavatelů práce tzv. „na černo“. To znamená, že zaměstnanec pracuje bez jakékoliv smlouvy a zaměstnavatel za něj logicky nemusí odvádět žádné povinné pojištění zaměstnance. V současnosti jsou kontroly natolik důsledné, že mnoho dříve nepoctivých zaměstnavatelů od toho trendů odpouští. Tyto kontroly provádí statní úřad inspekce práce, případně také celní úřad nebo úřad správy sociálního zabezpečení.
Na peníze bokem doplatí především zaměstnanec
Další obdoba práce na černo je skryté doplácení. Na tuto metodu už úřady tak jednoduše nepřijdou. Prakticky jde o trik, kdy je na pracovní smlouvě nebo dohodě uvedena nižší částka, než zaměstnanec reálně dostane, rozdíl je pak skrytě zaměstnanci doplacen. Zaměstnavatel tak ušetří na povinném pojištění zaměstnance a může být spokojen. Zaměstnanec je na tom v této situaci o něco hůře, jelikož veškeré příspěvky, nemocenská a podobně jsou vypočítávány z menší částky, než byl reálný plat zaměstnance.
autor: Aleš Chromec
