Vzhledem k významnému podílu energetiky, těžkého průmyslu, chemického průmyslu a
zpracování ropy, výroby potravin a výroby celulózy a papíru v rámci českého hospodářství
jsou vlivy průmyslu na životní prostředí mnohem výraznější než v zemích s vyšší hodnotou
high-tech oborů (léky, speciální materiály, přístroje, komunikační technika a počítače a pod.).
Porovnáme-li však dnešní situaci s počátkem 90. let, je zřejmý pozitivní trend trvalého
snižování emisí, jak v absolutních číslech, tak na jednotku výroby, dále pokles produkce
nebezpečných odpadů, pokles spotřeby povrchových a podzemních vod, rostoucí objem
materiálového a energetického využití průmyslových a komunálních odpadů.
Výrazné snížení emisí bylo nejprve způsobeno v první polovině 90. let uzavřením mnoha
zastaralých výrob a dále využitím koncových technologií (end-of-pipe) redukce emisí.
V pozdějších letech se pozitivně projevily investice do výrobních technologií, z nichž většina
byla dovezena ze zahraničí. To souvisí i s privatizací a příchodem velkých zahraničních
investorů.
Průmyslový sektor posiluje svoji váhu v rámci ekonomiky České republiky, což lze
dokumentovat nadále vysokou dynamikou růstu průmyslové produkce počátkem tohoto
desetiletí. Česká republika má předpoklady pro to, aby podíl průmyslu na tvorbě HDP byl
alespoň v horizontu následujících 5 až 10 let vyšší než je tomu ve vyspělých zemích EU.
Hlavní důvod je příliv přímých zahraničních investic, které jsou primárně zaměřeny do oblasti
zpracovatelského průmyslu a jejichž další vliv lze i ve střednědobém horizontu nadále
očekávat.
Jednotlivá odvětví se vyvíjejí v pokračujícím procesu ekonomické integrace (vstup na trh EU)
a globalizace velmi nerovnoměrně, např. textilní průmysl, kožedělný průmysl a výroba obuvi
zaznamenává trvalý útlum. Asijští výrobci, kteří mají malé náklady na pracovní sílu a nulové
náklady na ochranu životního prostředí a bezpečnost a ochranu zdraví, vyrábějí stejné zboží
za podmínek, jimž nemohou evropští výrobci konkurovat. Tento trend se bude rostoucí měrou
týkat i jiných oblastí (elektronika, bílá technika, sklo a keramika atd.).
Český průmysl má vysoký transformační potenciál k tomu, aby se většina odvětví změnila
z handicapovaného konkurenta nových asijských trhů (důvodem jsou vyšší environmentální
a sociální náklady) na high-tech nebo dematerializovanou ekonomiku (vysoký podíl
specializovaných služeb). Veškerá opatření, která povedou ke snižování energetické
a materiálové náročnosti českého průmyslu budou mít kladný nepřímý dopad na životní
prostředí.
Na druhou stranu, „oživování“ tradičních odvětví (ocelářství, těžká chemie) ztěžuje zavádění
BAT, resp. vyšší standardy (IPPC, EIA, emisní limity) mohou způsobit odchod investorů
směrem do východně a jihovýchodně situovaných států. Podobně kontraproduktivní je vývoz
elektrické energie z uhelných elektráren kompenzovaný „obnovitelnými zdroji“, které jsou
dražší a v konečném výsledku zvyšují náklady na výrobu (nevýhoda na globálních trzích) – a
to zvláště u výrobků s nízkou přidanou hodnotou (metalurgie, těžká chemie a pod.). Růst cen
paliv, energií a strategických surovin je vážnou hrozbou pro takové výroby, lze však
očekávat, že ceny energií porostou celosvětově a záležet tak bude na efektivnosti výroby a
aplikaci průlomových technologií.
Tato odvětví mohou těžko absorbovat další zpřísňování emisních limitů, což vede pouze ke
stěhování takových technologií do zemí „třetího světa“ (výroba hliníku, oceli, hnojiv a pod.).
Podobný dopad mají redukční cíle vyžadované Kjótským protokolem, kde se hovoří
o „carbon leak“, tj. úniku emisí (resp. výrob s vysokými emisemi na jednotku produkce, jako
je cement, sklo, ocel, hliník) za hranice Kjótského prostoru. Tam se například nachází Čína,
Indie, Brazílie, Venezuela, Mexiko, Jižní Korea, JAR a další země, které svým průmyslovým
a surovinovým potenciálem mohou snadno konkurovat např. zemím střední a východní
Evropy. Tyto ekonomické tlaky proto téměř znemožňují další udržitelný rozvoj některých
odvětví a výrob v České republice.
Jediným východiskem z této situace je několikanásobné snížení spotřeby energie na jednotku
ekonomického výstupu (HDP), tedy orientace na výrobky s vysokou přidanou hodnotou,
vytváření a ochrana know-how, využívání tradičního loga (sklo, porcelán, speciální přístroje,
jemná mechanika a pod.), příp. maximální “dematerializace” (poskytování speciálních služeb
v oblasti komunikačních technologií, poradenství, kultury, medicíny, turismu a pod.). V této
oblasti hraje klíčovou roli vývoj a výzkum, který by měl zvyšovat “dostupnost” BAT (např.
selektivní separační procesy, nové materiály, optimalizace chemických procesů, selektivní
katalyzátory, imobilizované enzymy a pod.).
Dopady systému REACH na průmysl České republiky
V rámci Evropské unie je připravována nová koncepce přístupu k managementu chemických
látek, které se pohybují po evropském trhu. Tento přístup je v současné době zformulován do
textu „Návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady, týkajícího se registrace, hodnocení,
schvalování a omezování chemikálií (REACH), založení Evropské chemické agentury
a měnícího směrnici 1999/45 a nařízení (ES) o persistentních organických polutantech“,
COM(2003)644 z 29. října 2003“. REACH bude mít přímé dopady na český zpracovatelský
průmysl, který bude nucen systematicky zvažovat náhradu toxických chemikálií méně
škodlivými alternativami.
